JEDNÉ ŽENĚ...

Mně je dnes smutno, bože můj,

že plakal bych tak, plakal jen,

dnes všeho je mi líto tak,

a tak se cítím nešťasten!

Je mi to líto do tebe,

že jsi se ke mně změnila,

je mi to líto –

Jsi to ty,

je tvé to oko, ta tvář tvá?

Což zapomněla jsi tak vše,

cos’ kdysi pro mě cítila?

Cos’ řekla vše, cos’ psala vše,

což zapomnělas’ docela?

Tak svoje oči odvracíš,

tak opatrná, lhostejná –

to tedy byla ona tvá

tak velká láska minulá!

Oh, zapomněla’s docela!

Jak městem jsme se vodili

za podzimního večera;

jak byla jsi mi oddaná,

jak upřímně se’s tulila –

i večery ty u kamen,

ta tisknutí se vášnivá;

jak’s na mně láskou visela,

sentimentální, žárlivá –

to’s tedy zapomněla vše,

tak zapomněla docela!

Mnozí tě, mnozí ranili,

ty’s mnoho, pravda, trpěla –

já k tobě mluvil jináče,

já k tobě mluvil upřímně –

to’s pozděj’ nejlíp poznala,

poznala, sama doznala –

A za to’s mě dnes po letech

s takovým klidem, ranila – – –

tak vidíš! – – za to vše’s mě dnes

tak těžce, těžce ranila...

Co zklamání už dopadlo

do duše mojí ubohé,

co utrpení, hořkostí

jen za ty roky minulé –

Teď prišla’s ty – a před sebou

tu vidím, od níž čekal jsem,

že na bolest mou balsám dá

přátelským aspoň polibkem;

teď přišla’s ty, jež po léta

mně vyznávala lásku svou,

ty, lehkovážné srdce ty –

Oh, kterak ženy malé jsou!

Jak? – Slza? Řeči o boji,

a že v tvou lásku věřit smím?

Ne, ne, já nechci illusí,

illusí nechci – – – nevěřím – –

Ne, slovům tvým, těm nevěřím,

a soucit tvůj, ten odmítám –

Už nechci nic, už nechci nic – – –

Můj bože, jakou bolest mám!