JEDNO POLÍBENÍ.

Tak nezjaří ni vesny dech,

jenž paprskem se s modra shýbá,

kdy prvou vůní květů všech

mě v unavené skráně líbá.

Zda políbením blaženců,

kdy vítají svých milých duše,

či ústům mladých milenců, –

zda závidím jich rajské tuše?

Těch políbení útlý vznět

tek hluboko mě nedojímá,

ni žehnající matky ret,

když v náručí jí poupě dřímá.

Úst žádných zbožné dotknutí,

ať věstí smír, ať odpuštění,

jak z andělských byť perutí

mi dechlo v líc, tak slastno není.

Tak sester „s bohem“ nevzruší,

když rozcestí jim před očima,

tak nerozchví až do duší

ni slavný slib rtem pobratima.

Nechť v mužném chotě náručí

proud polibků se sladce dlouží,

ó po nich srdce nezvučí

mi tesknotou a nezatouží.

Ta vroucnost oželí se snáz,

a bez hoře tu odříkání,

ba oželím i víc, i vás,

ó dětinná vy celování!

Těch malých rtíků hravý smích

buď lokati jen jiným sladko

a slíbati s těch milostných

si poprvé to slůvko: „Matko!“

Ty něho štěstí, blaž a hřej,

buď žehnána – já již tě minu,

vždyť v život – věčný lásky děj –

já za jinou se touhou vinu.

Jen východní ty obloho

svým nachem svědč, jak v roztoužení

též hlasně volám o blaho,

o jediné jen políbení –

Když velkonočních zvonů hlas

se rozvlní z těch zlatých bání,

když lidé jsou si bratry zas

a líbají se na potkání –

Když velebný den vzkříšení

si v náručí zve slávské kmeny,

by v nebeském již nadšení

se zdravily: „Jsme, vykoupeny!“

I hledím v jih tam na oblasť – –

Kéž pocítím i na svém čele,

jak mou též líbá sirou vlasť

ret bratra osvoboditele!

Tak božský žádám lásky díl,

pak blaženství chci hymnu jásat

i stanouc plesat: „Zdeť můj cíl!“

a „Christos voskres“ k nebi hlásat.