JEDNO POTŘEBNÉ.

Tu českou bídu deset už glossuji let,

leccos jsem za ten čas viděl –

nad leččíms třeba drobátko zamhouřit zrak –

za leccos však jsem se styděl.

Kolik že Čechů, ve škole vtloukali v leb –

kantore Červinko, ticho!

Kolik z těch Čechů junácké srdce má též

a kolik pouze má břicho?

Kolik z těch Čechů páteř že vypjatou má

a kolik v prachu se vine

před každým pánem, před každým hierarchou v sled,

svědomí každý den jiné?

To vědět chtěl bych, neboť už frásí mám dost

o české nezlomné síle!

Ne obrem, včelkou každý z nás třeba jen buď

v poctivém obrodném díle!