JEDNO ZDÁNÍ.

Mne obklíčil sen: Dávno mrtev již

Na výši horní že jsem odpočíval;

Ni kámen památní mě nezakrýval,

Ni hrob můj žádný neozdobil kříž.

Tamť ani oplakán, ni pochován,

Pod jasným nebem větrům v kořist dán,

Bez pohnutí jsem ležel, bez mocnosti.

Nessál jsem květin kolem vzduch vanoucí,

Mne nezahřála slunce zář horoucí;

Mé tělo práchnivělo – květ vadnoucí –

A prach ten větři roznesli věčností.

Jen duch se vznášel můj na nebesa;

Však každý prášek mého tělesa,

Co v blahu mne i v želu vždy provázel,

Na stromy, květy, nivy kol se sázel

A stromům, květům, nivám povídal,

Co kdy v mém žití u mne uvídal,

Kdy jaká myšlenka mne rozehřála.

Tak mne vše kraje vůkol dobře znaly,

O mých si tajemnostech povídaly,

A duše má, v níž se ty city vzňaly,

Ten krajů šepot s výše poslouchala.

Sbor přátel byl již na mne zapomněl,

A ledva věděl kdo, že zde jsem býval;

Však v přirozenstvu můj se život skrýval;

Znalť vešken kraj mé blaho i můj žel.

Tu jal mne pocit, že jsem neumřel –

Ač mrtev již, přec života jsem měl;

A jako zvuky strun se rozléhají,

Jak v krůpějích se mračna rozsívají,

Až jinou dráhou opět se shledají:

Tak tělo moje kol se rozprášilo,

By v jiné podobě zas znova žilo.

A hle, zde prášek na květ pohozen

Stal nového se brzo těla oudem;

A tamo jiný řeky tekouc proudem

Se mísil ve vln chladný, tajný sen.

Jakž zemských ve tmách jsem se soužíval,

Po světle věčném marně toužíval!

Můj nyní prach se ztápí v slunka záře,

Dým obětní se skleslého oltáře! –

Sen bludný mysl moji spokojil,

Ač zvyklého jsem žití pozbýval,

Že v nové roucho duch se přestrojil.