JEDNOMU Z MNOHÝCH.

V triumfu pyšném rozespalým městem

vy jdete, cynik, chladný ku všemu.

A s ješitným a ironickým gestem

parodujete starou Bohému.

Radosti galské reflex ve vás není,

opilost mládí ani horečná.

Střízlivý jdete, klidný, bez nadšení

efemerida, jdete do věčna.

Bez vášně jdete, plagiátor ducha,

ve vypůjčené dekoraci té.

I vaše neřest chladna je a suchá,

a hluchá slova, která mluvíte.

A slyším-li vás, to jsou dojmy moje

nad cynismem, nad vtipy, bonmoty:

zlý dojem je to neživého stroje,

matematické, strašné jistoty.

Slov akcent, vtipy, ironie vaše,

nuance její, slovní obraty,

vzpomínku zašla budí ve mně plaše:

Což týž to smích je, smích ten proklatý,

s nímž šel jsem kdysi rozespalým městem

bez lásky k lidem, chladný ku všemu.

– – A s ješitným a ironickým gestem

parodoval jsem starou Bohému?!

Či nebyla to pouze maska bolná

té lásky, jež se sama vyhostí?

– Počínám ve Vás nenávidět zvolna

prokletý paskvil vlastní mladosti!