JEDNOMU Z ROKU 1848.

Ty cítíš ještě, bojovníku starý,

kol nestárnoucích skrání stále vát

ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry,

když stříleli jste tenkrát z barrikád.

Kde slovo „vlasť,“ tam vstoupíš první v řad,

ty dovedeš dnes jako jinoch jarý

i na slavnostech pro „národní“ dary

hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!...

Ten trpký smích, jenž přelétá rty moje,

ten neznačí – ó chraň bůh! – pohrdání;

mně líto žáru hrudi tvé, tvých skrání,

že padá v řady zvrhlé generace,

že soudruhy v ní vidí oko tvoje,

když ona zpívá, tančí pro legrace...