JEDNOROČNÍ DOBROVOLNÍK

Já často v době odpolední

dumám o smyslu života,

jenž jednotvárný je a všední,

nesmysl, sen a nicota.

V takové chvíli zřím to jasně.

A nepíši-li zrovna básně,

sem tam se po pohovce válím,

myslím na světa mizerii,

na bezbarvé dny, které žiji,

a minulé si časy chválím.

Se smíšenými pocity

si vzpomínám na doby ty,

kdy žil jsem ještě na vojně

bezstarostně a pokojně.

A ve vzpomínkách zas a zas

mně zdává se, že jako v snách

hejtmana svého slyším hlas:

„Natuerlich! Freiwilliger Mach!“

To hodný pán byl. Při cvičení

on našel ve mně zalíbení.

V každičkém téměř okamžiku

měl jméno moje na jazyku.

Mne sekýroval, a ne málo!

A kdykoliv se něco stalo,

co bylo proti reglamá,

kdo moh’ být vinen nežli já?

Když někdo salvu pokazil

a na střelnici místo v cíl

do oken střelil pánubohu

(já ne, to odpřísáhnout mohu),

když někdo na execíráku

vykročil – místo levou – pravou,

nebo dokonce při haptáku

ramenem pohnul nebo hlavou,

hned hejtman plil a šklebil líc,

a kníry sobě povytáh’

a začal řváti z plných plic:

„Natuerlich! Freiwilliger Mach!“

Já brzy jsem měl toho dost

a simuloval churavost.

Smutně, jak měl bych úbytě,

jsem kráčel k „marodvisitě.“

Raubitschek, lékař plukovní,

konstatoval hned akutní

a nebezpečný zápal plic.

Mně ovšem nescházelo nic.

Však v garnisonní nemocnici

jsem ležel s utrápenou lící,

vstříc hledě teskně době příští,

kdy zase budu uzdraven

a musím z nemocnice ven.

Bylo to velmi dojemné.

Setnina zatím na cvičišti

lítala sem tam beze mne.

Hejtman s ní jezdil jako vzteklý,

a jak mi potom druzí řekli,

co chvíli začal řvát, až strach:

„Natuerlich! Freiwilliger Mach!“

Teď už jsem dávno v civilu,

však velikého rozdílu

v tom novém nenalézám stavu.

Jak na vojně dál ztrácím hlavu

a cokoli ať podnikám,

já nikdy nevím, kudy kam.

A častokráte v krušné době

já vzdychám: běda! – vzdychám: ach! –

a žádné rady nevím sobě.

Natuerlich! Freiwilliger Mach!