JEDNOTVÁRNÁ MELODIE.

V rákosí šumném zpívala láska

důvěry plna naivní svůj zpěv,

důvěry plna v naivní svůj zpěv

trilkovala si křehounká kráska.

Vysoko nebem letěly mraky

měnivou třásní podobny snům,

měnivou třásní podobny snům

lákaly k sobě lásky mé zraky.

Oblaků dechem přelétla léta,

změnila lidi, změnila kraj,

změnila srdce, zahnala báj

z rákosin šumných na konec světa.

Na konci světa plakala láska

pro bílý leknín nadějných snů,

pro bílý leknín nadějných snů

zalkala tiše křehounká kráska.

Šediny první do vlasu vtkává

běžících mraků nemluvný spěch,

hasnoucích citů nemluvný vzdech

možnosti marné teď oplakává.

Ó, moje lásko, lekníne bílý,

nad rmutnou vodou plove tvůj květ,

ve rmutné vodě tone tvůj květ,

do kalné tůně zvolna se chýlí – –