Jednou, až v šeru předpeklí

Jednou, až v šeru předpeklí

dopředou moji niti,

usnout chci v tichu zátiší

tak, jak jsem zvykl žíti.

Sníti chci v tichu zátiší,

smutno kde a tma hustá –

proto ať nad mým příkrovem

smuteční vrba vzrůstá.

Ať aspoň s větví zaznívá

do snů mých píseň ptačí –

když ty mé písně všechny již

navždycky země tlačí...

Na kámen srdce vytešte –

když juž tak ticho bude

v nešťastném srdci, které mne

přemohlo vždy a všude,

ať každý ví, kdo mimo jde,

co se v té zemi dusí,

v hrobě že malém – veliká

stěsnat se láska musí.

Pod hlavu dejte podušku,

měkké bych spaní zkusil –

vždyť já jsem tady na světě

vždycky jen trpět musil...