JEDNOU CESTOU.

Jdou lidé dva životem, světlem i tmou.

Tu haraší písek, tu vlny se dmou.

Je cesta stejná, slev neskýtá,

přec každý z nich jinak klopýtá.

A nestejné zjevy honí se jim

pod víčkem těžce sklopeným.

Ten úsměv skrývá s touhami,

tu řasa zvlhla slzami.

Čím v duši jedné radost vykvétá,

to druhá beznadějí rozmetá.

Když jeden najde těžce svůj klid,

zná druhý jej snadno porušit.

A když si v oči s úsměvem pohlednou,

slz vlny se z hlubin obou pozvednou.

Jdou cestou dva, jdou z posledních už sil,

jen proto, druh že se druhu zaslíbil.

Jdou, tápají jednou cestou úmorně,

a smutné si ruce líbají pokorně.

A na tesy té cesty kamenité vkládají

druh druhu pod nohy srdce své potají.