JEDNOU V LESE ZA VÝCHODU SLUNCE.

Před slunce východem jsem v šerý zašel les,

kde modrý ještě noci rozléval se stín,

mech rosou leskl se i kapradí i vřes,

a temno dívalo se skály ze hlubin.

Dech stromů tvrdě spících potichu se nes’,

...však náhle jásavě vpad’ v starých stromů klín

tón ptáka roztoužený jakby od nebes

a ptačí melodie zněla od výšin.

A jakby písní tou vše vzbudilo se v ráz,

les celý zašuměl, zpěv ptáků z hnizd se třás’,

sta tónů řinulo se, plálo touhou žít

a korunami dral se bílý slunka svit.

Však onen pták, jenž prvý v šero zpěvem dých’,

byl nyní tich.