Jednou v témdnu.

Byla krásna jako slunce v máji,

bez sokyně v našem kraji celém!

Každý svátek vídal jsem ji v háji

ruku v ruce s mladým učitelem.

Zde vždy ráno setkali se krátce,

na chlum ze vsi přikvapivše zdola;

jindy v témdnu bránila jim práce –

ji chtěl krb, a jej si vzala škola!

Tehdy ona v rodném statku dlela,

a on zatím v žáků svojich čela

vléval ducha a se knihou mučil...

Leč kdy svátek volným zval ho ptákem –

z učitele stal se opět žákem,

a svou růži milovat se učil!