JEDNOU ZA DEŠTIVÉHO VEČERA.

To zamlžený večer byl

a zvolna tichý deštík mžil –

tak maně jen a z náhody

jsem přešel vedle hospody.

A jak jsem mimo okna šel,

v zrak světla proud mi zahořel,

a hlasů tříšť a zvuků šum

jsem chytil letem do svých dum.

Z vnitř právě hudba veselá

tak bouřným tempem zazněla,

jak kdosi chtěl by těžký cit

tou prudkou hudbou utlumit.

A tónů mocné přívaly

v déšť, mlhu z jizby splývaly

a hřměly, až skla okenní

se zatřásla v tom proudění.

Ta hudba divě vášnivá

kams do hlubin se zarývá,

jak šílí, třeští v rozletě:

„Ej, jsme jen jednou na světě...!

Ej, mládí brzy uvadne

a padnem’ stáří ve chladné

a nikdy v žití závrati

dech mládí se již nevrátí...“

Tak tóny ty se rozchvěly,

tu píseň prudce zapěly

a tryskaly a bouřily

v nerv každý, každé do žíly.

A jak hřměl oné hudby spád,

já v směsi slyšel flétnu lkát,

šum basy hučel v tónů sněm

zpěv vášně v rythmu zdlouhavém.

Však nejvíc houslí tenký hlas

se svíjel, plakal, smál se, třás’,

ba, v kantiléně houslí těch

vše zajásalo v nápěvech:

„... Ej, jenom jednou mládí jest,

jen jednou zaplá do tvých cest,

jedenkrát celé za žití –

nuž, pospěš číš tu vypíti!

Co zítřka bol? Jen v dnešek hleď,

tak smutkům všem dej odpověď,

nač čítat času vteřiny?

Ať padnou věčna ve stíny!

Ej, jenom jednou, jedenkrát

květ zavoní, nuž, vem jej rád,

pryč s vážnou vráskou na čele,

žít vesele, žít vesele...“

Tak oněch zvuků přívaly

mně do myšlenek volaly –

a do deště a mlhy dál

hřměl divý hudby bakchanál.