Jedou, jedou!

Jedou, jedou, plný mají krám!

K městu jedou – ráno budou tam.

Koník frká, letě po lese –,

což, co veze, to se unese!

Než ty dvacet napočítáš v ráz,

letí v pole, po silnici zas!

Veze, veze zboží z perníku,

z medu, cukru radosť poutníků!

Veze, veze paní na voze,

ta má botky nové na noze!

Ta má stužky pestré na šatě

a má v kapse mnoho ve zlatě!

Že je stará, to jí nermoutí –

však si také skočí o pouti.

Jen když mladou mysl ještě má,

botky nové, šaty s pentlema!

Zelená je louka, cesta šedá –

po té cestě prach se zvedá.

Jede plachta s vozem, jen se bělá,

před ní koní řada celá.

Dva vůz táhnou vojí za řemeny,

tři má vozka uvolněny.

Jedou, jedou, jedou silnicemi,

na trh jedou s těmi třemi. –

Zelená je louka, cesta šedá –

po té cestě prach se zvedá.

Jede koník z trhu, k zemi zraky –

tři mu vzali, druha taky.

Zvolna noha za nohou se zvedá,

i ten prach, kde cesta šedá.

„Hý, hatou!“ Mrcha táhne povoz dříví.

Jak přepíná se, úzká záda křiví.

Jde vedle vozka, dýmku v ústech má

a ruce v kapsách modrou pod zástěrou.

Jen chvílí bičem koni jednu dá.

„Pr!“ Zkončila se jízda radostná.

Juž lidé dříví z vozu toho berou

a nesou dveřmi do krámu a složí

je vedle uhlí a jiného zboží.

Pan vozka mlčky dívá se a jí

kus chleba a kus masa po práci.

Kůň, který nejvíc o práci té ví,

jen stojí – od řemenů krvácí...

Pytlačil a lesní přišel k tomu.

Zabil ho, a teď ho vezou domů.

Což ten vůz! Tam za mnoho se složí!

a co vezou, to je také zboží.

Až ho lesní na úřadě složí –

„nebezpečný tulák!“ – bude zisk...

Juž to vidí! Jak mu za to zboží

úřad zlaťák za odměnu vtisk’!