Jedou páni pustou, polem...

Jedou páni pustou, polem,

černá chasa pánů kolem

prosí, vříská, křičí, pláče,

v před i stranou koní skáče.

„Dejte chleba, dejte chleba,

nám i dětem je ho třeba,

syti jste a na kočáře,

a my zhublé máme tváře!

Bolí! bičem nešlehejte!

krejcar dejte, turák dejte,

máte dosti, věru víme –

nespěchejte, nestačíme!“

Páni žert si urobili,

nedali a bičem bili,

bili v ruce, bili v nohy,

mnoho zkoušel cigán mnohý.

A přec volal v skoku stálém:

„Nežeňte ty koně cvalem,

dejte, dejte! – Hoj, nedáte?

psovské, páni, srdce máte!

Nedali! Ej, dobrá teda,

kéž vás nouze rve a běda,

až vám oheň z našich očí

na zdobený zámek skočí.

Škoda, že kdy soli vzali,

by vám při křtu v ústa dali,

bahnici radš měli dáti,

stučněla by, fí, magnáti.“

Rázem páni v smíchu stali,

plnou hrstí stříbra vzali

do klína je vrhli ženě,

ta však hledí vyděšeně.

Klne dále rozkacena,

z úst jí kypí vzteku pěna,

a v ráz stříbro z klínu seje

v rudé pánův obličeje.

„Pfuj, pacholci, spěšte chvatem,

odměním se za to zlatem!...“

Zpět když jeli páni z dáli,

v ohni jejich stohy stály.