JEGLIĆ BISKUP.

Tvá stará sláva, Paul de Cocku,

zdaž vyvětrala během roků

jak silice?

Byls do dneška ctěn stejně vřele

a braly tebe do postele

žen tisíce.

Však běda, teď! Kdo ctěn je spolu?

Kdo okrad tvoji aureolu

o žár a třpyt?

Kdo podryl tobě u dam půdu?

Kdo umí celé peklo pudů

líp vydráždit?

O, jaký žel! Jsi exkrál nyní,

a král je ten, kdo více sviní,

on budiž živ!

A není dam víc, milý synu,

by braly si tě pod peřinu,

jak bylo dřív.

Dnes jedno jen je zcela jisto,

že ztratil’s teplé svoje místo,

svůj vábný kout!

Ach, ženy sladké, kruté ženy!

Ty, starý autor v nocích čtený,

máš zahynout!

Žár chorobný plá v bílém lůžku,

kde Jeglić schován pod podušku

jak černý had...

Můj Paul de Cocku, buďme silni,

duch se zvířaty nesesmilní,

ač ty jsi pad’!