JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805. (I.)

Ten nepříslušný potlesk obecenstva

byl včera v divadle až urážlivý.

De Rémusat, je vaší povinností

bdít, aby ticho bylo, zvlášť když není

k potlesku příčin. Sire, byl jen to rozkaz

Vašeho císařského Veličenstva,

by Esmenard ze starých tragedií,

a tak i z Racinovy Athalie,

odstranil místa, která zdát se mohou

narážkou nepřístojnou – Neb znám Paříž

a Francouze své. Veršům nejvzácnějším

dávají šumět hluše kol svých uší

a chytí ty jen obraty a věty,

jež k aferám dne připřáhnout se dají.

A právě ona vynechaná místa

publikum potleskem svým pozdravilo.

Toť demonstrace. Pro příště si přeji,

když já jsem v divadle, by ticho bylo.

Sire, přičiním se. A proč už se nehrá

ten Cyrus Chénierův? Hra ta byla

zvlášť objednána, korunovaci mou

Chénier vhodně předved na jevišti,

čímž všem, kdož v Notre Dame jí neviděli,

je popřáno přec vzácné podívané.

Proč nedává se? Sire, to obecenstvo

zdá se, že dává přednost skutečnosti,

čím je mu Persie, a čím král Cyrus,

když císaře má? Vaše žena, pane,

má nový účes – rcete jí, že řek jsem,

že onen dřívější jí lépe sluší.

A včera v saloně u císařovny

pořádek nebyl: všechny taburety

dam paláce stát mají v polokruhu

za křeslem panovnice – včera byly

jak stádo, když se s pastvy domů hrne.

Sire, – Nechci žádných vysvětlivek, pane,

chci poslušnost. Já Francii jsem přejal

bouřemi Revoluce rozháranou,

já klid jí vrátil. Klid se může opřít

jen o pořádek. A ten chci mít všude.

Ve věcech velkých, tak i v maličkostech.

Rémusat, nechci, bych byl všemi chápán,

však poslouchán být musím. Vždy a všudy.