JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805. (IV.)

Sire, Její Veličenstvo císařovna

má zrudlé oči – Věčné špehování!

A výsledek je vždycky: zrudlé oči.

Zdá se, že Rémusat to zase byla,

jež z přehnaného citu přátelského –

Ta Rémusat! A stále ona, ona!

Je chytrá jako ďábel, zlá jak zmije –

a tohle já si hřeji na svých prsou!

Sire, zdá se, že by doslovně být chtěla

na prsou Vašich... že tam tuší jinou,

svou mstu a žízeň intrikami hasí.

Ty myslíš? Sire, vždyť víš to o ní také.

Jsou ženy, kterým rádi nasloucháme.

Nápady jejich jak proud vodometu

tryskají svěže, hrají v pestrých barvách –

toť Rémusat. A jsou zas jiné ženy,

jež uplatní se v lůžku. Nechápe to

ta chytrá zmije? – Tedy nové mračno...

A pověz, co ví všechno císařovna?

Snad všecko. Včera k večeru, když vyšels,

pohledla jaksi teskně na Rémusat

a neklid přemáhajíc hovořila

o šatech, špercích, o korunovaci –

pak náhle vyšla. Proletěla parkem

a k oranžerii – To byla ona!

Já slyšel krůčky zvenčí... Je mi líto

té dobré Josefiny! V půlhodince

se vrátila – a měla zrudlé oči.

Chci promluvit s ní. Až odejde Fouché.