JEHO DOPOLEDNE Z R. 1805. (VIII.)

Co značí zas ty uplakané oči?

Víš, že rád nemám smutných obličejů!

A kdo je živitelem pláče mého?

Ty víš, že já jsem pouze slunečnicí

a ty mým sluncem – Mýlíš se, mé dítě,

ty miluješ mě obavou jen, hrůzou

a žárlivostí – Tak ty zveš to; ovšem,

já vím, že neštěstím mým jsou ty city

a budou k mému poslednímu dechu.

Mluv, co to bylo včera? Já vím všecko.

Já vím, že v oranžerii to bylo –

ta podlá Fleury – minutu být nesmí

kol osoby mé – ničemná ta bytost –

Dost, Josefino. Jednou pro vždy: dosti.

Jsem syt už špehů tvých a tvého pláče,

a ponižuje mě ten věčný dozor –

chci pokoj. A co dělám, mou je věcí.

To je tvá láska! Tvoje milování!

Mlč, Josefino! Bohužel mám pamět,

jež umí odpouštět – ne zapomínat.

Víš, tenkrát, když jsem z Egypta se vrátil –

ach, měl-li muž kdy který tak rád ženu,

jak já tě, Josefino! Pamatuješ?

A byly-li kdy komu oplaceny

ty city, jak mně tenkrát, Josefino!

Tys byla ta, jež zaškrtila všecko,

co bilo pro tebe v té hrudi mojí!

Tys dala tenkrát jedu mému jaru,

tys zabila mou víru nejen v sebe,

však v lidi všecky... Sežehlas mou duši –

teď je v ní prázdno. Zvyk jen zůstal jakýs,

však zvyk ten, Josefino, nepodceňuj,

je silnou páskou... vždyť jsem povznesl tě

na první ženu Francie a světa –

Ah, není tvora bědnějšího v světě

nad ženu, kterou sešlehá muž bičem

spleteným z hříchů její minulosti!

Já vím to... já to denně živě cítím.

A tomu Arab říká Kismet. Osud.

A myslíš, že je slastí pro tu ruku,

když takým bičem vládnout může? Myslíš?

Víš, odpustil jsem. Nemám vlastně práva

minulost budit. Však jsem nevolal jí

za soudce, jenž by pronášel zde ortel.

Ať poví pouze, cos ty tenkrát vzala

na účet klidu mého... suď to z toho,

jak je dnes tobě. Tys mi neodpustil!

Já odpustil ti – ale ona pouta,

jež, mínil jsem, že pojí duše naše

k věčnému celku – ta jsou zpřetrhána.

Vždyť nebylo jich. Jen mé hloupé mládí

je v snách svých mělo. Nebyla jsi tenkrát

tou, pro niž jsem až šílil, Josefino!

Tys neodpustil! Neplač, Josefino.

A uvaž všecko. Život můj je prací

a hroznou prací. A když zamyslím se

a ptám se: k čemu? – Poslední ten sedlák

v mé říši ví, proč dře se a proč žije –

má děti, jež plod námah jeho zdědí – –

co já mám? Smečku bratří svých a sester –

ty znáš je... Řekni: k čemu žiji? K čemu?

Jak ráda bych ti dala dítě, syna!

Vždyť víš. Vím. Také to je jenom Kismet.

Hnus z lidí mám, hnus časem ze života,

jenž nemá ani cíle ani smyslu,

a opíjím se prací, výší, slávou,

co Kismet můj mě žene po té dráze,

kde, zdá se mi, že ani cíle není.

Já platím na ní mýto celým žitím,

a proč to všecko? – Neplač, Josefino!

Ty žárlíš na mě... Věříš, že je možno

cit mrtvý vzkřísit a jím obdarovat

tu tvoji Fleury?... Otři si už oči!

A ukaž císařovnu, jež, mé dítě,

být nesmí člověkem. A po mých cestách

už nechoď za mnou. Já jsem já – a věř mi,

to „já“ že není nositelem štěstí.

Dej ruku mi. Buď klidna. Z toho citu

mé první lásky přec ti zbylo něco –

víc nežli zvyk – teď cítím Josefino,

že pod popelem ještě jiskry leží...

Té Rémusat tak nevěř bez výhrady.

No, ticho. Usuš oči! Nesluší ti

to uplakání. Pojď, teď budem snídat.

Ty vlastní rukou obsloužíš mě zase

jak tenkrát... v dobách štěstí... Josefino...