JEHO MATKA

Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj' poděkovala

za to, že život mu dala.

Za jeho něhu, za to,

že v jeho srdci doluji zlato,

za modrý květ štěstí, jejž její mi pěstily dlaně,

za to, že nevykvet planě –

vím, je tak veliká – a já tak malá...

Má ruce zemdlené prací,

a přec jak by z hedvábí byly:

co bylo v nich k boji zaň síly!

Kéž klidu v ně usednou ptáci!

Vždy znova

na rty mi stoupají děkovná slova:

„Ty, životem utýraná,

za trpká rána,

za horečné noci nad jeho kolébkou bděné

má vděčnost tě nezapomene!

Dobrého zrodila's syna, vládcem je veliké říše...“

Přemýšlím, jak bych jí nejkrásněj' poděkovala,

jak bych ji nejněžněj' pojmenovala...

Říkám jí tichotiše:

„Maminko!...“