JEHO MILOST HRABĚCÍ.

NÁŠ pan hrabě milostivý,

pán o sebe starostlivý,

paruku má pudrovanou,

krásy náplast, klobouk stranou,

u kabátu šos,

zlatem, stříbrem jen se třpytí

a že miluje i pití,

červený má nos.

Naše Milost hraběcí

nesedává za pecí,

vždyť má sličnou choť,

zámek má a psy a koně,

lokaje a kočí pro ně,

na rybníce loď.

Milostivý hrabě ráčí,

kdykoliv sám po vsi kráčí,

hledět na vesnické děvy,

leckterá že ani neví,

co to značí as,

proč se hrabě na ni směje,

jitra dobrého jí přeje,

sejdete se zas –

Jeho Milost hraběcí

po svatbě až zavléci

do zámku tě dá,

až užije ze své moci

svého práva první noci

na té, jež se vdá.

Avšak celou mužskou chasu

přál by hrabě sobě k ďasu,

přivede ho na kraj hrobu,

má s ní starost jen a zlobu,

nikdy pokoje;

mezi ní se prý teď vzmahá

jakás bezbožecká snaha

a duch odboje.

Jeho Milost hraběcí

zavřít chce je do klecí,

zatracenou spřež,

takhle, nechtít robotovat,

doma se jen povalovat,

drábe, jen je řež!

Náš pan hrabě se dnes třese,

komorník mu psaní nese,

vzdálená mu píše teta,

že již konec, všemu veta

a ve Francii

guillotinu na šlechtice

schystali – i milostnice

luza zabíjí! –

Naše Milost hraběcí

schovává se za pecí,

nejde ani spat:

ušima jak zajíc střihá,

dívá se, zda v koutě číhá

schovaný kdes kat.