JEHO OSVÍCENOSTI panu JANU HRABĚTI Z HARRACHŮ

Hle, ústav, pod ochranná zdatně jenž chtěl křídla

skrýt bídu těch, již v kořisť padli živlů zlobě,

a mírnit bol, jenž v černém fátu měl svá zřídla!

Hle, symbol „Slavia“ mu v čele k skvoucí zdobě – –

To postať smělé budovy! Ji v jedno slily

vzruch velké myšlenky a projev svorné síly.

K všem srdcím českým pnul se její oblouk smělý,

jež v lačné síti cizích žoldáků se chvěly.

Zázrakem ústav vstal jak skvoucí fantom v nachu!...

V něm pružinou dav mužů, samá srdce ryzí – –

Tu k patě jeho, z něhož hrdě zved se, z prachu,

též vášně vstaly, okem zajiskřila závisť cizí.

A nastal šum a řev a rozlícená vřava –

pomluvě křídla rostla, zášti hydří hlava.

Vše zloba, jež kdy tygrem v lidských srdcích spala,

se vzbudila v nich, by je vzájem uhlodala.

A v bouři té se ústav chvěl až do základů,

v něž hromovými rázy praly zlobné klíny.

Již rostly zevšad nedůvěry černé stíny

a budovy štít již již ukláněl se k pádu...

Tu přišel’s Ty a vztýčil’s proti vřavě jako svod,

do staletí jenž sahá zpět, Svůj zářný erb a rod,

a věhlas Tvůj se nad příbojem vášní shonu

rozepjal v záštitu jak hvězdy Orionu!

A div! – v ráz ztichly pomluv rozzuřené feny,

kles obr, dravá zášť, jak bleskem poražený.

Kol zavlád klid a nad ním peruť Tvá se chvěla

jak k rozkazu vztažené rámě archanděla...

Hle, širý obzor kol se sluncem důvěry zas jasní,

ústavu zkvétá nová doba: čilý zdárný ruch

v něj vkouzlil mocný vliv Tvůj, mužný zářivý Tvůj duch.

A v práci ke dni den se řadí – dnové krásní!!...

Tak deset přešlo let! Ty v dějinné jsou blány

ústavu „Slavia“ vždy zlatým písmem psány,

a každý list v nich Tebou září jasem duhy;

z nich nejkrasší, že získal’s ze Slovače druhy!

Ba víme, šumná, zvučná zvěsť nám dávno praví,

že tam, kde v blankyt pnou se srázné Tater hlavy,

Ti všecka srdce bijí vstříc, Tě hymnou slaví.

Však k Slávům všem máš stejnou lásku, stejnou něhu.

Je všecky kouzlem duše jal’s: od Adriina břehu

po Dněstru proud a odtud až po Tater štíty

kmen Slávů srdcem Tvým v šik jediný je slitý.

A valný šik ten, lhostejný k nám, cizí prve,

je Tebou náš; již není dálky zamlžené,

jež tepny dělila, v nichž proudy slávské krve –

ta jednou tepnou k jednomu se srdci žene!

Let příštích deset! – Znak Tvé duše se jim vtiská –

Nechť vlny dmou se, v dáli kolem obzor blýská:

loď naši bezpečnou již v peřeje vod nových

páž bude řídit mocná, tepen ocelových!

Jak sláb k Tvým zásluhám je veršů záchvěv smavý,

vetkaný v arabesek záblesk mihotavý!*

Neb v srdce národa co v službách jeho psáno,

to hloub než do mramoru, žuly vytesáno.

Nuž, připusť, ruka chvějná skromně s ním by spolu

list vavřínu Ti vetkla ve Tvou gloriolu.

Lne na něm slzná krůpěj vděku chvíc se ve Tvůj vlas –

Květ požehnání svlaží na něm: ještě pozdní čas

zahlásá zvučně ve vše slávské světa díly

o velkém srdci Tvém, o projevu Tvé síly!