Jehovův slib.

Let čtyři sta juž židův lid

lkal při stavění pyramid,

leč přes útrapy dnem i nocí

Bůh nepřicházel ku pomoci.

Ať hynul, strádal, vad' a bled',

On z otroctví ho nevyved',

jen děl: „Až vrah se zjítří v zlobě,

pak proroka vám vzbudím v hrobě.

Ten, mnou jak rozkaz bude dán,

se vrátí s vámi v Kanaán,

sám země té však neuvidí

a nikdo z reptajících lidí.

Však bděte; nedalek je čas,

že milostiv vám budu zas;

než země třikrát změní líce,

dám známku vám; blíž u měsíce.

Tam v žasnoucí všech lidí tvář

nad slunce rudší tryskne zář

a z ní vám vzejde hvězda nová,

to duše bude prorokova.

Ten, čtyřicet jak dojde let,

v zem otcův povede vás zpět,

přes moře vod i písku moře,

a vaše ukončí se hoře!“

I věřil národ, co děl Pán,

a potěšen, ač štván a rván,

dál pyramidy stavěl v stonu,

ty věčné hroby faraonů.

Při největší, v zlých rádců svod,

mře kmene Levi kněžský rod

a nejhlouběj – zrak mdlí, páž klesá –

rek mladý Amram v skálu tesá.

Leč ruce jeho na rozsah

zpod obou pěstí řetěz stáh',

by silné rámě pouty jato

jen perlík mohlo vznést a dláto.

Pot řinul se mu s čela v prach,

líc smědou barvil vzdoru nach,

ret chvěl se neukrotnou žízní,

a duše jeho rabskou trýzní.

Den parný dospěl právě v půl,

dráb strážný třikrát zvedl hůl

a třikrát bil jí do zad hrobu,

že odpočít lze malou dobu.

Té chvíle tlum židovských žen

zdroj svěží z nilských cisteren

těm podával a chleby přesné,

kdo koby budovali těsné.

Šla od Nilu jich pestrá směs,

na šedý balvan Amram kles',

a jeho zrak jak slunce v jasu

zřel v duchu strýně svojí krásu.

A krásnější vždy byla víc,

již ženou dal mu Semej strýc,

leč posud nepustil ji k muži.

„Ne dřív,“ mu děl, „až v čase růží.“

„Je růží čas, kde's Jehabed!“

děl Amram a zrak k nebi zved',

„mru, hynu, v marné čekám tuše,

což nejsou svými naše duše?

Proč otec na vzdory mým rtům

v můj posud nepustil tě dům

a nepřeje, by pro strast velkou

mně družnou byla's těšitelkou?

Kdy přijdeš k potěše v můj stan

v hrob faraonů, kam jsem hnán?..“

a v dálku zřel a hle touž dobu

zjev bílý vešel v úkryt hrobu.

Jak lotus byl ten bílý zjev –

v hruď Amramovu šlehla krev,

jak v plamen šlehá výheň žhavá,

a Amram u výkřiku vstává.

Tak právě ženu v duchu zřel

a v touze náruč otevřel,

tak vzrostla síla v něm v tu chvíli,

že řetězy se rozskočily.

„Ach přišla's,“ děl, „Pán sám tě ved',

má ženo, – panno – Jehabed,

má v lásce zasnoubená strýně,

Ó pojď a spočiň na mém klíně!“

A chvějným Jehabed dí rtem:

„Já otci z domu prchla jsem,

dél nemohlo mé srdce nésti,

bych ženou byla jen dle zvěsti.

Noc mnohou zlý mne stíhal sen,

ret chvěl se, zrak byl operlen,

a v krvi kvetly denně nové

vždy bujněj' růže purpurové.

To byl ten slunný růží čas,

nač jiného mi čekat as?

Sem k tobě blíž mne touha hnala,

bych růže ty v dar tobě dala.

Co dále bude, málo dbám,

vždyť vím, že můj jsi, že tě mám;

jsem šťastna přes otcovu zlobu,

vždyť s tebou jsem já tvá, nechť v hrobu.“

A Amram poklad dražší všech

jal v náruč, přivil na ňadrech

a líbal čelo, ústa, líce

a proudný ručej vraní kštice.

A líbal hedváb lesklých brv:

„Jsi mou, jsme sami ponejprv,

leč nežli okamžik se ztratí,

stráž dozorčí se v kobku vrátí.

Pak špičák vezmu zas a rýč...

pryč pokrm s nápojem, Ó pryč,

má bytost v tvé se všecka ztrácí,

z tvé lásky sílu chci k své práci.“

A zas ji silnou paži jal

a k srdci tisk a celoval,

až na strast života i žely

u vzplání krve zapomněli.

Vrch štěstí urvali si v plen;

byl život to, či byl to sen,

jak svěže rozkvetlá dvě těla

se v štěstí k sobě přivíjela? –

V tom povel k práci rabům všem

dal strážce hole úderem,

a z kobek mužů vyplašeny

zpět domů pospíchaly ženy.

A vyšla také Jehabed,

tvář zářila jí, hořel hled,

a stkvěla se v své krásy pylu

jak lotos – rozvitý květ Nilu.

A byla vnadnější všech děv,

rty rděly se jak žhavá krev

a v kyčlích ztepilého těla

jak štíhlá lilie se chvěla.

Když Amram večer z práce šel,

zář divnou v nebi uviděl,

až rukou zastřít musil líce –

zřel novou hvězdu u měsíce.

Ven israelský spěchal lid

a na tvář pad', když hvězdu zhlíd';

té chvíle z otroka v zlé době

jest Mojžíš počat v králův hrobě.