Jehuda Halevi.

„Jak sfinga němá na karmelské hoře,

o hladu, žízni v skalní trvám sluji,

po celý věk tu v hvězdné zírám moře

a v siné mráčky, nade mnou co plují.

Dnes řada roků prchá čtyřicátá,

co ústa moje modlitbou jsou vzňatá,

co první prosba s hory této čela

do oblak k Tobě, mocný bože, spěla.

Pro lásku tu, jíž slunce trvá žhoucí,

jíž blesky žijou, pustá tato skála,

pro svatý oheň, milost všemohoucí,

co v ústech proroků nám Tebou vzplála,

pro zářný sloup, jenž praotcům mým svítil,

jejž v poušti jednou Mojžíši jsi vznítil, –

Jehovo bože! hvězdo věčných třpytů!

již ukoj přání, vyslyš eremitu.“ –

Tak volal rabbi na karmelské hoře

a v noci v sluji purpurová zoře

zasvitla náhle; na kamenném loži

se rabbi zvedá udiveně, plaše,

slyš! nad ním dech proroka Eliáše:

„Bůh slyšel tebe, jako prorok boží

hned vezmi hůl a opusť pustou horu,

do města Akky vejdi nejdřív v bránu,

lid úpí, mře tam na morovou ránu,

a na důkaz, že poslalo tě nebe,

mor utichne, jak zhlídne v městě tebe.“ –

Opustil rabbi v noci ještě horu

a vešel v Akku, konec bylo moru. –

Již slunce hasne, západ nachem rudne

a zlatem hoří minaretů střecha,

z daleké pouti, jako ptáče bludné,

Jehuda rabbi do Damašku spěchá. –

On prorok boží ode města k městu

v nadšení svatém dálnou koná cestu,

svůj národ budí, rozohňuje řečí,

by vešel v boj, sáh’ k plamennému meči,

že přišel den, by nad sionským hradem

zas hvězdy vzešly jako nad západem

a domov svůj a tyče bílých stanů

Israel celý zatknul v Kanaánu. –

Již bledé hvězdy planou na obloze,

Jehuda dosud řeční v synagoze:

„Jehovy pozdrav opakujtež ústa,

mír nesu vám a svrchovanou lásku;

ohnivý sloup již na nebesích vzrůstá

a posel boží přišel do Damasku. –

Na slova má od svahů Libanonu

s udatnou paží, se zápalem v čele

Israel kvapí k dědičnému trónu

a ve mně uctit svého spasitele!“ –

A jeho řeč jak moře na skaliska

do duší bije větší stále vlnou,

rukama hází, divě okem blýská,

provází smíchem řeč svou tajeplnou, –

až pojednou, jak bleskem sražen k zemi,

mluviti přestal – zástup žasem němý. –

V to mrtvé ticho hromů jako hlasy,

jak zvířat řev, kdy step za nimi hoří,

jak plavců křik, kdy na vzbouřeném moři

se voda divá k obětem svým hlásí,

jak sopky výbuch ze všech hrdel znělo:

„mor! mor! morovou ranou černé tělo!“