Jej, stůně mi, stůně...

Jej, stůně mi, stůně

srdce moje mladé;

Žužu černookou

všade vidím, všade.

Ať se, kam chci, beru,

ať mě, kdo chce, vítá,

jenom stesk mě lapá,

jenom žal mě chytá.

Nikde nemám klidu,

nikde nemám stání;

zahrejte mi freško,

od země, cigáni!

Na fujary hrejte,

na husle a groně,

nebo osedlejte

větrného koně.

Koně křídlatého,

pojedu si pro ni,

svou-li mi jen krásou

zraku neosloní.

Osloní-li, vzplanu,

ale neochladnu,

tisícerou jiskrou

do duše jí padnu.

V požáru ať tělo,

ať i duše shoří,

všemohoucí láska

všecko znova stvoří.

Nechať shoří nebe,

nechať shoří světy,

co mi také hračky,

co mi také trety?

Zhyň si všecko všudy,

Žuža, anděl šerý,

políbením vrací

život tisícerý.