JEJÍ HLASY.

Vlá nad ní bitev praporec,

meč po boku jí visí,

den z oken chrámu a kmit svěc

jí plane po kyrysi,

jak na schodech již chÓru stojí

ctná panna, vítěz Orleánu,

a kolem ní tlum věrných pánů.

Meč, otců korunu a žezlo

dnes v dÓmu Remeše

král ujal, vzhůru hlavu,

by bědným vládnul k útěše

a na strach zbrojných davů,

co loupili mu rodnou zem

v jih od pobřeží moře,

až dívka mávla železem –

s ní nad muži muž vítězem,

vlast mimo potupu a plen a hoře!

Král meč jen v pochvě, ač mu žal

skráň tížil do úklonu.

Dnes na rytíře pasoval

jej vévoda z Alençonu,

meč nahý na rámě mu klada.

Však dítě snů a žena činů

již dřív jej zvala k nebes kynu,

by mužně vznesl páž i hlavu:

„Jeť vůle Boha v tom!

Neb ty's král země pravý,

by klasy kvetla od pohrom,

kde tone od záplavy

zde cizích vojů Anglie,

k nimž Burgund též se druží;

krev za krev rodu prolije,

krev msty ač krve nemyje – –

Buď mír a pokoj; však dřív buďte muži!“

Kam vedla, dnes jest u cíle;

hlas volá, půjde dále!

Muž klekne, hlavu nachýle,

vstaň u velebě krále!

Regnault de Chartres arcibiskup

dští z ampulle již olej svatých

a korunou mu květů zlatých

skráň věnčí, v dlaň mu klade žezlo,

sir d'Albret v ruku meč,

jež vodila ctnou pannu v seč,

hřmí bombard, zvony zvoní,

kmet biskup notí Te Deum,

kněz pěje hymnou hlasnou,

zpěv od úst lidu letí k rtům

a plesně jásá k nebesům

vděk nadšený, vděk za běd chvíli spasnou!

Ven průvod z chrámu do ulic,

kam Jana z Arku vpředu,

svůj prapor výše! Plane líc,

a radost na pohledu:

Vždy prvá, vpředu na útoku

jí korouhvice vlála stále,

kde zápol o čest, právo krále;

buď o slávě též na popředí

a hrdá v čele všech,

kdo vítězství se těší!

I k novým bojům na úspěch

druh věrný za ní spěší!

Král žezlem kyň, kam kudy vpřed,

sám druhou rukou bojuj – –

Kam její prapor, orlí let!

Jde za ní jun a muž a kmet,

co dělil svár, mír pod korunou spojuj!

Svůj okročila sivý oř,

jenž plavně nese pannu

ni na chloubu, ni na příkoř

zas v čele mocných manů:

Kdo prvý k dílu, mzdou cti prvý!

Jak úzdu krátce jímá panna,

kůň mohutný, ač ohněm plana,

šíj hrdou lomí vlnou ladnou;

zře dolů, pod nohy,

krok staví opatrně.

Jde, nepocítě ostrohy,

ni v sedle těžké brně,

a netkne se ni kopytem,

kde kolem lidu mraky,

jenž líbá panně roucha lem

i na kolenou lne jí rtem –

Pláč radostný, však jásot pod oblaky!

I její oči plny ros,

co úctě všech se brání

a skromně – Bohu na odpros –

k nim s pokorou se sklání,

výš praporcem jen k nebi značíc,

sil k odvaze kdo vzbudil zemi

ji prosté dítě od Domremy,

jich modlitba i dík by znala.

Dnes v půli stojí cest;

vděk nepoutej jí rukou,

kam doba velí na ručest

jít hlasů za ponukou.

Jak z plesné tísně návalu

dál klidněji už jede

v dvůr králův davy pomalu,

dní minulých ji v odhalu

zpět pamět vzpomínek a domů vede.

Tam po lukách, kde řeky břeh,

což bylo tehdy květů!

Van písní zněl jí na oddech,

krok – motýl ani v letu,

když opojen se květy míhá –

kdy v dívek tlumu loukou spěla

a věnce pletla do kostela

dne podletního ku západu.

Vstříc vál jí vonný chlad

již u svatyně prahu

snů tajemných jak u zahrad

k úct úžasu a blahu,

až oči zbožných otázek

se plachou touhou tměly,

zda vítězný s tmou v boji rek

sem neletí, dne červánek

zdaž není branou z ráje Michaeli.

Kde sluncem hrozny vinice,

kde klasy polí zrály,

chléb života, mok zdravice, –

i v obět vděčné chvály

dar jeho stolu vrací Bohu

lid na modlitbách u pokoře,

kdy za viny se kaje hoře

a touží po dnech dětství jasných.

Tu svatý Remigij

což vídal v chrámu prostém

– jen trud a vina slzy lij? –

vsi dítě často hostem;

zrak čistý vláhou radosti

jí u oltáře zářil,

jak čistá rosa s výsosti

květ vlaží sněžné bělosti,

by prach ni letem naň se neodvážil.

Zvěst slýchala tam dávných dob,

jak Remigius svatý,

jich strážce chrámu chudých zdob,

blud pohanů plel klatý

a Kristovy sil pravdy símě,

král Chlodvig sám že z jeho dlaní

skráň obmyl křtem; a viděl maní

– co světec meškal, lidu prose

div pochyb nad mdlobou –

jak pod olivy světí

se zlatou křižma nádobou

k nim holubice letí.

Z těch věků – čas i kovy kruš –

v ní oleje neubývá;

jím pomazán, měv jméno už,

král teprv králem! Lid mu služ

a koř se koruně – v skráň vrásky vrývá.

Což neznal Karel její tíž,

ač na hlavě jí neměl,

co lid lál na zlob cizích kříž,

by nářky neoněměl,

když Armagnac a Englant, Burgund

jen na vraždu žluč hněvy pěnil,

hrad hrdoby, chrám, chaty plenil,

vsí požehy si dále svítě?

I její rodný dům,

chrám vedle zahrad sžehlých

čněl vypálený k nebesům,

kříž v rumu trosek slehlých,

když navrátili k domovu

se uprchlíci bědní

a v pláči lkali poznovu,

kdo vyrve je kdy z okovů

a z bázně o život a chléb den ke dni.

Chlad cizoty vál s holých stěn,

kdy prostou jizbou zase

krb v koutě dýmal od polen,

a v chudém jeho jase

jen spuštění a nouze vidna.

Kde jindy v smavých dívek sboru

len výbav předla za hovorů

s ní sestra matky před očima,

co venku padal sníh,

neb bouře vánic hřměla –

teď skoulí oken vlomených

jen hřbitov od kostela

k nim smutně hleděl do jizeb,

však ráno na mši svatou

v něm nevolal ni zvonu střep,

a doma vedle modliteb,

kdo muž, klel mračně statku nad úchvatou.

Jen kaple boží Mateře

kde stála u silnice,

tam chodívala v důvěře

a před obrazem svíce

kdys nítila jí zbožná Jana,

kam samotou – zem s nebem pojí –

už vážné dětství vábilo ji,

ne pod chlumem buk třístaletý,

co pně tu blízko sám,

vždy o neděle lákal

vsi jarou mládež k rejů hrám,

až jarní den se smrákal.

Tam dávných bájí mlžný zjev

blud pověr vídal v tichu.

Však Jana z kola družných děv

vždy mimo rej a ples a zpěv

jen mlčky v stesku ku kapli v jich smíchu.

Jak na mysli by ležel mrak,

kde jiné sluní mládí,

kam do dálek, kam do oblak

hled dumavý ji svádí,

co slýchá z teskných obav mužů?

Kde onen dlí, jenž bez pomoci

a bez koruny po svém otci,

chud, bez rady, syn opuštěný,

i matkou oklamán?

Ač u své vlastní zemi,

přec není její král a pán.

Proč anděl perutěmi

jej nechrání, s ním na útok

vždy k vítězství – práv boji

jak cizích lodí drtil bok,

Mont Saint-Michel kde v moři skalně stojí?

Jí zjevil se. Zněl jasný hlas –

kol tichý den, kraj slunný,

žár poledne – – Děs na úmraz:

Zjev nad ní svítil junný,

že zrak jí slnil do tmy vírů.

Zas hlas a jas; v běl záře skvoucí,

kol andělů se mraky dmoucí,

zrak dívka cloní ostýchavě.

Ne mráz již, mrákot děs,

leč ústrn blaženosti,

jak nad země by kruh a mez

van nes ji ku výsosti.

Jest archanděl to Michael,

i jméno své jí jeví

i příchod opětný, kdy žel

ji šťastnou duší bolně chvěl,

jak mizel opět křídel pod záchvěvy.

Dvě světice zas plynou s ním,

Margréta s Kateřinou,

v děk modlitbám jí horoucím,

a na pozdravu kynou,

by milostí ctnou boží kvetla,

vždy oči k cestě kříže spásy;

vzkaz od Boha jí věrně hlásí:

„Jdi v oči země nepřátelům,

ni dbej, kde křivý soud!

Však srdce vezmouc mužné,

zem rodnou vybav cizích pout,

vždy čistu v chase družné!

Co kterou dobou střetne tě,

jdi pevna, bez omyla!

Měj pravdy slovo k odvetě:

Leč duch, leč tělo na světě,

hlas nebe slyším. Trp, jsi Bohu mila.“

Jen z domova, jen z domova,

pryč pochyb nedůvěře,

kam k výzvám vidin hotova

a jista nástrah zběře

cest ústraními chvátá noci,

mši tu tam slyšíc k jitru zvonů,

až po dnech došla ku Chinonu,

hrad le Coudray kde hostil krále.

Král v řadách dvořanů

se neznámý jí straní;

dle hlasů jejich závanu

však ona se mu klaní,

by ze smrtelných záhub ran

s ní svoji zemi zvedl,

jak věrný Bohu vládna man.

Svobodný bude Orleans!

Jde čas, by v Remeši král na trůn sedl!

Král meškal, váhal v rozpacích:

kdo volá na úlohu?

Však čisté nebe ve zracích,

svým hlasům věří, Bohu,

vždy nelstná, klamů čistá dívka.

Král o znamení nebe prosil.

Co znal jen Bůh, král v hrudi nosil,

div tajemství mu pověděla

a skryla na věky

pak němě sama v nitru,

co na úžas, blah úleky

mu děla v onom jitru,

kdy z chrámu sám šel smutný on,

kde k Bohu duchem volal,

by slyšel o čest jeho ston,

neb bez pout hanby dal mu skon,

kdy návalu by cizích neodolal.

Hlad žádá chléb, klid volá čin,

hruď utlačená oddech!

Již dívčí ruky na pokyn

voj tamo na pochodech,

kde Orleans už k pádu hotov.

Jak soptí ku zdem bombard hromy

i podkop věží na podlomy,

dští kamenů tam nad centnéře!

Ctná lidu hrdina

skví v oruží se novém,

ač dívčí něhy nevina

dlaň nezbrojí si kovem:

meč tkví jen v pochvě po straně

– kříž vyryt do čepele –

vlá k šturmu, pne se k obraně

jen prapor nad ní oddaně,

mír nabízí, než utká nepřítele.

Byl tichý dubna podvečer,

vzdor ustal větrů douti;

vpřed člun a loď a vor se der,

kůň skok! – vol řekou plouti,

kde na Loiry pravém břehu

lid Orleánu v tísni čeká,

zda slibná pomoc nedaleká

též bezpečně jich dojde hradeb.

Sta vozů obilí,

ba stádem skot a bravy!

Kéž veslo, vor si popílí,

buď brod, kde koní hlavy!

Zub na ně cení hlad a mor,

mdle k boji chabnou pěsti,

vně nepřítel, mdlých na úkor – –

Páž nová síla, hlava vzdor!

Již vítej do bran, naděje! Jsi štěstí!

Lid k děvě odvah nechlubných

kol nadšeně na ní se tísní,

jež chvaty kroků nebludných

jde ku chrámu s jich písní,

kam vděčnosti ji vedou hlasy.

Jí nepochopil domov její

a v nitru, slovech, obličeji

dvůr králův hledal závad stíny,

bral rytíř v potup smích

jí vlas a rozum krátký,

klel na ni mužskou brni mnich,

ji kanclíř volal zpátky.

Vad bez výtky, zla domněnek

jde za ní lid, helm prostý!

Kde šťastnější jí plynul věk,

než zde, když chrám a lidu vděk

jí k nebi kladly zlaté blaha mosty!

Ať smál se zpupný Angličan,

jí čarodějek spílal

i kacířek, žen nectných han –

šíp na ni nevysílal!

Ať hranicí jí hrozil ohně,

škol Paříže až mistři zjistí,

co ďáblovy v ní nenávisti,

jen k míru ona ještě volá!

Kde za řekou ční věž,

co valy soků hájí,

jí nadávky tam, hanby lež

zní v bujné cizin láji.

Jim před most jede na dostřel

a ve tvář stojí tváří – –

pan Glannville o zub zuby třel,

luk lámal se mu, šíp se chvěl,

co Jana volá: „Vzdejte se, vy lháři!“

Jen jazykem tu válčí muž?

Kdo útočil – hle, změna:

jen obranou se bije už,

kde muže vede žena

z bran města přímo na výpady!

I jí krev z rány těla kane,

zrak bolestnou jí slzou tane

a ohnivá v nich krouží kola,

však za ní stojí lid,

vlá na val korouhvice.

Dnes vítězství, kde kovu kmit

a šípů létavice!

Ať hoří hradby přeprseň,

most nepřátel se boří,

kde pod ním proud se krví pěň –

štít k štítu Francouz na se kleň

a vítěz, vítěz dlouhá za příkoří!

Lord Suffolk a sir Talbot kdes,

kde nepohnou ni dlaní,

ač Glasdale do vod temných kles!

A most je volný zbraní

i Orlean zas osvobozen!

Půl roku město v soků svoru.

Den volný svítá na obzoru,

co nadšená dlí panna tuto

jen týden k neděli.

Jen jiskry třeba bylo,

z tmy plameny by letěly

a svobodou se dnilo.

By probudil se z porob duch

a lid vstal ku obraně,

svou silou platě sobě dluh:

ryj domova půdu domova pluh! –

hle, hrd a volný vděčí hrud svých panně!

Dnes ulicemi Remeše

oř vítěznou ji nese,

ač den, div jiskry nekřeše – –

Však vlajky po závěse,

proč náhle ona vzhůru hledí?

Což opět své tu vnímá hlasy,

jež dál jí velí na zápasy

s dní radostných zas přípovědí?

Či slyší hrozbu han,

jí do vzpomínek znící,

jak zlobou soptil Angličan,

že dá ji na hranici?

Leč korouhve své nesvine,

kdo vždy ji nese čistou!

Jde, kam hlas nitra pokyne,

svou dráhou, cíle nemine,

a výše vede klidnou ruku jistou!