Její román.

Kde zrodila se, těžko bylo říci,

však vědělo se, že jest plodem hříchu...

A ona byla štíhlá, svižná, hezká

a celý svět jí sloužil pouze k smíchu.

Když vyrostla, tu dobré měla srdce

a měla ráda kláštery a mnichy.

„Ti mají málo, popřeji jim něco,

bych osladila jejich život tichý.“...

A na kraj města chodila až bosá,

kde klášter stojí, kolem zeď jest pustá. –

Čím zeď jest mnichům a čím řád jest celý,

když dole kynou měkká dívčí ústa?

Pak zašlo vše; a ona sestarala,

ztratila krásu svou a měkkosť, něhu...

A v zimě jednou, mráz byl ostrý, tuhý

ji našli zmrzlou, zahrabanou v sněhu...

Tak odtud odešla... A pouze mniši

v modlitbách časem vzpomínají na ni;

neb na své dobrodince vzpomínat si,

jest jistě jedním z prvních přikázání...