JEJICH POUT.

Nad zemí bezmeznou

jak lidské hoře,

jako touha žití,

nad širé moře

trav, sněhů, lesů, chrp

krvavě se nítí

půlměsíc nový, boží srp.

Do šira, lesy, travinami

bez přátel, sami, sami

jdem’ s plačícími nadějemi.

Vlast mlčí, dálka, nebe mlčí.

A kolem, vzadu, vpředu

hladové vytí vlčí –.

Vladaři národů a zemí

dej odvahu a sílu dědů.

Po zemi bezmezné

jak lidské hoře

jako nekonečno bytí

do předu, nazad, vpřed

si probíjíme rudou stezku.

A ruce máme plny slávy,

plny krve, plny divokého stesku.

S údivem ohlíží se svět.