Jele tesknost po jaře.

Kolikrát již slůnce vstalo,

den co bleskem zanítí:

což se světlu mému stalo,

že mi potud nesvítí?

Kam jen kouknu v kraji koli,

již až mílo rozkvetá

oseníčko bůjné v poli:

můj se klásek nemetá!

Hlučně slavík tluče v sadě;

háj se celý ozývá;

ptactvo zpívá po hromadě:

můj mi ptáček nezpívá!

Již, co země sněhu zbyla,

sýla kvítků vycházý;

růže louku ošlechtila:

můj mi kvítek nevzcházý!

Mámli tě vždy, jaro, prosyt,

krutou zažeň nehodu?

mámli pláče dýl zem rosyt?

vrať mi milou urodu!