Jelen Karla Velkého.

Po zpustlých břehách Labe ztraceného,

ve vírech jeho zkrvavených vln,

a v houští svatoháje skáceného,

dychtivý života i strachu pln,

jevil se krásný jelen, boží tvor,

a za ním v patách psů i lovců sbor.

Dostihli jelena – ten sklopil hlavu;

spanilým tělem zmítal děsný dech –

obklopen křikem vítězného davu,

umdlenou nohou klesl v kluzký mech;

teď napnul šíji, sklonil parohy

a čeká smrtnou ránu – nebohý!

Nedávno ještě tomu, co jej ruka

nejspanilejší víly hladila; –

kam prchla ona píseň čarozvuká,

jež tehdy po všech nivách bloudila?

Ten smrtný šíp, jenž prolít’ slávský ráj,

uhranul vílu, zpěv i svatoháj! –

Tam v čele lovců jeden s koně skočí

a tasí jedovatě břitký nůž:

„Podivné zvíře! jaké to máš oči –

což pak jsem žena? – nejsem král a muž?

Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď

mi nastavuješ? – Dobrá! živ mi buď. –

A běda, kletba tomu, kdo ho střelí!

Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým,

a pamatujte, co vám caesar velí:

Jelena toho smrť životem svým

zplatíte! – Poskoč zvíře – dej se v cvál

a zanes kletbu moji k bratrům v dál!“

Poskočil jelen, s chvějícím se tělem

přijal to pouto s kletbou Karlovou.

Nechvěj se, nezastav se v skoku smělém,

nezmírní strach a bázeň sudbu tvou;

půl věku štván a nikdy nedobit,

bude ti souzeno vždy žít a mřít!

Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali,

a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev.

Za kým se ženou, běda nepoznali,

jen po stopách to zří, že tratí krev.

I psi i lovci již již staví běh,

zůstavíc pánu svému volný spěch.

A kníže letí jakby kletbou štvaný –

pomíjí hory, doly, stráň i poušť,

až rázem s koně skočí polekaný –

blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť:

aj tam umírá štvaný boží tvor

a nad ním kvílí dobrých duchů sbor.

A sbor ten pěje: „Není, není volno

každému vítězi; už doštval’s nás. –

Aj, lovče, proč ti strašno – co ti bolno?“ –

Neslyší vábných rohů blízký hlas. –

Však jelena již stíhá smrtná tíž

a z čela mu vyrůstá zlatý kříž! –