Jelen samotář.

Již dávno slunce za horou,

mdlý odlesk jeho jen

se táhnul ještě oborou,

mdle zlatil keř i kmen.

My pomalu šli, v keřích tmám

v tvář šlehla mroucí zář,

z podrostu vyšel proti nám

v tom jelen samotář.

Bez laně on, bez družiny

sám v hrdém smutku šel,

nad nízký podrost houštiny

skráň k světlu povznášel.

Jak plným douškem by je pil,

než zhasne docela,

svou silhuetu smutnou ryl

v nebesa setmělá.

Sem tam se ledabyle shýb’

pod podemletý břeh,

kde s hnědým kloboučkem si hřib

do trávy sed’ a v mech.

Nás desaterák hrdý však

si nepovšimnul blíž,

nám zdálo se, že mizí v mrak,

jak strání stoupal výš.

Hvozd pomalu se ztrácel v tmách,

já musil přemýšlet

o samotářích, v myšlenkách

jimž divně zhořkl svět,

již zavřeli si ve ňadrech

poslední citu zář,

jdou sami v žití jako v snech

jak jelen samotář...