Jelen.

Ucítí-li jelen z dálky prach,

náhle vjede do těla mu strach;

hned se vyhne svému nepříteli,

na útěk s ním dá se i rod celý;

nestaví se v odpor lesklé pušce,

nesvědčíť mu ostrá kulka v kůžce.

Parohy si klade na svůj vaz,

kopytka zem tepou ráz a ráz,

jak by hnán byl rozlíceným běsem,

letí loukou, polem, hájem, lesem;

nevadí mu v běhu stromy blízké,

o paroh se lámou větve nízké.

Viděl jsi již, mladý příteli,

taký shon a rej ten veselý?

Nad opatrností tou jsi žásal,

v dobré duši zajisté jsi jásal,

z dostřelu když ušlechtilé zvíře

vyšlo lovci, který stál už míře.

Ty jsi vícekrát již na dostřel

nebezpečným lovcům dlouho dlel;

horší náboj měli nad olovo,

pro tvou duši – smrtonosné slovo;

bystré tvoje oko dlelo v knize,

co’s tam četl, za zlato měl’s ryzé.

Stříbrem tobě bylo olovo,

dbal’s jen na lesk zevní, na slovo;

jedovaté jádro posud spící

nejevilo rdění na tvém líci;

v paměti však utkvívalo tobě,

by se vypučilo v blízké době.

Proč jsi pobyt v spolku nezkrátil,

než tě z olova brok zachvátil?

Proč jsi jed slov sladkých nepoznával,

když se tobě v čistou duši dával?

Proč jsi neodhodil knihu slibnou,

přeříkav jen prvou větu chybnou?

Působ v tobě jevící se stud,

v jelenu jak působívá pud.

Spravuj vždy se osvíceným umem,

lahodícím slov se nemyl šumem,

po čas všechen zlo by tebe hnětlo;

vyprošuj si Boha Ducha světlo.

O kůži jen běží jelenu,

ty však věčných boj se plamenů;

snadno člověk zbloudí na zlé scestí,

do smutků a strastí, do neštěstí.

Blaho tvé dal Pán Bůh tobě v ruce,

modli se, ať nezahyneš v muce.

Chceš být otci, matce, národu,

sobě, na hanbu a na škodu?

mluvívá se – na oslavu vlasti,

ty se nedej planým hlukem másti!

Vlastimil-li béře lidu víru,

metaje v něj lží a bludů síru?

Národovce mučí hořký pláč,

zří-li, co si troufá smělý štváč:

vizte všechen jeho život hravý

a ty jeho bohapusté mravy!

Se mnou za něj Hospodina proste,

aby složil nezpůsoby sprosté.