JELEN

Zvu navykle jej králem zvěře,

zjev jeho volný s jiným měře

a klada rovněž na váhy

sny jeho čisté, pyšné, ranné,

dny v pantheismu prožívané

co základní rys povahy.

Říš jeho šumnou, tichou, chladnou,

kde netísní a nepřepadnou

ho marnosti a obavy,

kde velí čas a mír a sláva

a perutěmi věje, mává

sen rozptýlený u hlavy.

Duch jeho žhavý, k bouři schylný,

kde vášeň s pravdou nerozdílny

se kryjí spolu namnoze,

kde žádných skrytých žalů není,

řev silné touhy v podjeseni

se nese k prázdné obloze.

Zvu králem ho, že též tak zmírá,

jak zmírá duše bohatýra,

co němý zásvit plamene,

a na říš svoji šumnou, chladnou

když posledně mu oči padnou,

si bleskem náhlým vzpomene.