JELEN.

Běhával jelen po horách,

po vlasti poskakoval,

po horách, po dolinách

krásné parohy nosil;

krásnýma parohoma

hustý les prorážel;

po lese skákával

hbitými nohami.

Aj tu jinoch po horách chodíval,

dolinami chodíval v líté boje,

hrdou zbraň na sobě nosíval;

zbraní mocnou rozrážel vrahům shluky.

Není již jinocha v horách,

podskočil naň zde lstivě lítý vrah;

zaměšil zraky zlobou zapálené,

udeřil těžkým mlatem v prsy,

zevzněli smutně žalostiví lesi.

Vyrazil z jinocha duši, dušičku,

ta vyletí pěkným táhlým hrdlem,

z hrdla krásnýma rtoma!

Aj tu leží, teplá krev

za dušičkou teče, za odletlou;

sirá země vřelou krev pije.

Bylo v každé dívce po žalném srdéčku.

Leží jinoch v chladné zemi,

na jinocha roste dubec – dub,

rozkládá se v suky šíř i šíř;

chodívá jelen s krásnýma rohoma,

skáče na nožičkách rychlých, vzhůru

v listí píná táhlé hrdlo.

Slétají se hejna bystrých krahujců,

ze všeho lesa sem na ten dub;

pokrakují na dubě všickni:

„Padl jinoch zlobou vraha.”

Jinocha plakaly vše dívky.