Jeleni říjí.

Jak v snění kráčím zvlhlým mechem,

jak duch bdí měsíc nad horou,

v dál slouchám s utajeným dechem...

cos duní z dálky oborou.

Teď blíže, blíže řev to táhlý,

neznámé zvuky v jediný

se shlukly, v srdce hvozdu sáhly,

až buk se zachvěl s modříny.

V tom zvuku vášeň, vzdor a síla

a smutek zas a beznaděj;

jak duše má jej lačná pila,

jak po letech já poznal jej.

Jak divoce ten zvuk se vrývá

do šerých lesů mlčení,

v něm předtucha zní bojů divá,

ó znám to, řijí jeleni!

Druh z dálky odpovídá druhu

skrz mlhy neprostupnou zeď

a brzy chví se všecko v kruhu

a za výzvem jde odpověď.

Mně zdá se, v mlze mořem pluji

kam’s v dálku – lodní píšťaly

zní blíž teď, teď se odchylují,

jich slyším drsné signaly.

I v těch zní podobného cosi:

vzlyk touhy, vášeň, vzdor a sten,

zmar, který hrozí, strach, jenž prosí,

já slouchám dojat, udiven.

Teď spojily se různé hlasy,

sbor jediný řve oborou,

chví modřín se i travin řasy,

jak duch bdí měsíc nad horou...