JELI JSME, KDYŽ MŽILO.

Mžilo, a vozem jsme do města jeli,

zticha se kouřilo z bělavých vísek,

v mléce mlh stromy tak nehybně čněly,

nápravy vrzaly, zvonily zvonky,

pod koly chrupal mdle rozmoklý písek,

větřík chvěl svadlými stonky.

Do polí vonících ztichounka mžilo...

před námi obzor se šeřil a smrákal.

Vzpomínám: u staré školy to bylo

v jedné vsi zapadlé pod vrchem dole!

Houslí kvil do vzduchu mživého plakal,

houslí kvil ve staré škole.

Plakal tak podivně, plakal v mé snění,

za námi plakal až v rozmoklé líchy,

třásl se zlehýnka v bázlivé mžení,

nesměle, jako když zatiká ptáče...

Bojím se ohlédnout v zašlý čas tichý,

za mnou cos divného pláče!