JEMČINA

Zapadlý lovecký zámeček

dřímá tam na jihu kdesi,

kolem park, starý už mnohý věk,

a pak jen lesy a lesy.

V zámečku vrata jsou zavřena,

pukl schod, žlaby rez kryje,

spuštěny jak víčka znavená

zelené žaluzie.

V parku již mnohý strom vykácen,

v trávnících těla jich leží,

ale dub prastarý po dnešní den

ještě tu tyčí se svěží.

Díváš se na dálný kostelík

přes korun stromových výsek.

Jaké kol ticho!... ni ptáka tik...

Pod nohou skřípá jen písek.

Z dálky jen zaslechneš Nežárku,

jak si kdes žalobně šumí;

můžeš tu, ztracený do parku,

potichu spřádat své dumy:

Jak se tu dychtivě za zvěří

smečky psů s halasem hnaly,

na koních sedíce, piqueři

pro panstva rozkoš je štvali.

Páni jak letěli, cválali,

dámy jak zářily v pýše,

lesní roh zpíval své halali,

zvoníval smích tu a číše...

Nyní tu smutno... Park je tich,

ztracený do lesní hluše,

po síních prázdných a zatuchlých

bloudí dob zaniklých duše...