Jemné srdce.

Vždycky jsi říkala, jak mě máš ráda,

kol mne když vinula’s ručky své běl,

sotva však odešla jasných dnů řada –

vidíš to, miláčku, kdo tak to chtěl?

Vždycky jsme bývali plni svých snění,

budoucnost naše! jak ta měla krás! –

všechno se shroutilo, nic z toho není,

svit našich rozplání stemněl a zhas.

Zapadla, zemřela ta láska mladá,

jak slunce odchází za řadou hor,

do duše mojí teď bol mocně padá,

hledám a volám tě nadarmo chor.

Vidíš to, vidíš, mé neblahé dítě,

celý svůj život chtěl s tebou jsem jít –

tebe však strh život do klamné sítě

a mně se ztratila důvěra v „žít“.