JEMNOU PŘÍZI MLADÝCH SNŮ...

Jemnou přízi mladých snů

sudby ruka neurvalá

za větrných, chladných dnů

ukrutně mi zpřetrhala.

Ale tvoje bílá dlaň

váže zas ty jemné niti,

a ve chvějnou jejich tkáň

čarovně tvůj úsměv svítí.

Setkává je citem svým,

splétá je a spřádá znova –

bude z nich, ó, vím, ó, vím,

celá clona pohádková.

Báje závoj bude z nich,

do něhož se tiše skryjem,

by nás více nepostih’

všední život s hrubým kyjem.

Opředeni tajemně,

půjdem, sníh kde ihned taje,

odletíme se země

do vznešených duší kraje.

Lnouce k sobě ze všech sil,

na tkanivu onom třpytném

zlatá hejna krásných chvil

pro svůj celý život chytnem!