Jen chvíli ještě!

Jen chvíli ještě! prosí malé děti,

když cítí, že hry skončena je doba.

V tom naše bída, že ten čas tak letí,

že život pták, jenž z dlaně věčna zobá.

Jen chvíli ještě! lkají milující,

když ruku v ruce, oko v oku spolu

zří závojem své touhy ku měsíci

a rozloučení chvíli cítí v bolu.

Jen chvíli ještě, ne hry ani lásky,

my voláme, jen malou chvíli žití!

když bílý vlas a na čele jsou vrásky

a srdce konec všeho, všeho cítí.

Proč chcem tu chvilku, čím je ona v časy?

My proklínali život v pouti zdejší,

co teď s tou chvilkou? Ach, cítíme asi,

že právě ta by byla nejkrásnější!