JEN DRÁPKEM-LI UVÁZL...

Jen drápkem-li uváz', chycen je ptáček celý –

tož, volnosti dítě, pozor dej na osidla

a nezkoušej drápkem, přítelem býti chce-li

ti ptáčník, sic tvojí svobody spoutá křídla.

A marno pak bude vyhlížet z těsné klece,

kde modrá se nebe, oblaka kde se šinou,

kde osení šumí, vrby se kloní k řece –

jen píšťala nutit bude ti píseň jinou.

Jsou ptáčníci také svobody, drahé lidu,

jí osidla skrytá kladou a sítě zrádné –

však známe to, pout a otroctví známe bídu,

z níž po věky dlouhé nebylo spásy žádné.

Teď chce si kdos bráti svévolně drápku úkol

a o volnost hráti, dobytou drahou krví.

Což ptáčníka nezříš, lačně jak hledí vůkol,

jak na vábnou kořist stahuje chmurné brvy?

Být na stráži všichni, nikdo že nesmí z řady,

stát na pravdě své, dát za ni i život krátký –

toť svobody řád, jak zvítězit nad úklady.

Ten velí teď také: Zpozdilý drápku, zpátky!