JEN DVĚ, TŘI BÁSNĚ...

Líp, než kdo zhltal celé hory knih,

má, kdo v své duši jako v schránce chová

jen dvě, tři básně a k té hloubce jich

a hudbě, citu vrací se vždy znova,

po práci večer, v dobách trudů zlých,

pod stromy v sadě, v nocech bezesných.

Vždy nový se mu odstře čár a vděk

a půvab, divno, netušený dříve,

i hlubší smysl velkých myšlenek,

a nejtajnější, co tam v chvíli snivé

své vložil básník, uslyší znět tich

jak hlahol zvonů v moře zapadlých.

I to, co v taji skanulo tam maně

božského jako v trávu rosy třpyt

a hvězdný paprsk s nebes temné báně,

mu přáno bude jednou pocítit,

a bude mu jak těm, jichž pohled stih

břeh nových zemí, tišin neznámých.