Jen feš!

Jsoutě hesla,

jež se celým světem nesla,

nesou posavád,

přec jich málo snad,

jež by nedozrála nikdy na veteš –

pořekadla,

jež by věčně vládla,

jako to: jen feš!

Hle zde šviháka,

škrobeného panáka,

v novém futrále

zcela jako v mÓdním žurnále;

nikde ani chybičky,

elegance vzor to celičký. –

Všecko nové na sobě on má,

jen to drahé jeho „já“

(zapírání marné!)

poněkud již stárne;

přishrben již trochu chodí,

mrakem vlasů probleskuje pleš – –

však co škodí?

Jen feš!

Tamto panenka,

(není-li, ať odpustí!)

dcera domovníka Kapusty,

malá fiflenka,

po modě vlas načechraný,

po modě šat „dressovaný“,

botičky

s vysokými špalíčky,

po Příkopech zpodvečera

prochází se sama

jako „nÓbl“ dáma;

zdá se to být její sféra – –

kdyby tatík na ni

přikvačil tak z nenadání,

řek' by potěh v ruce: Jdeš mi, jdeš!

Ale což! – Jen feš!

Ten zde pán

před nedávnem boháčem byl zván,

bankéřem byl, správním radou,

milenku měl hezkou, mladou,

s ní se v kočáře svém blýskal,

hýřil, výskal –

kvetlať jeho pšenice,

stoupaly akcie velice;

dnes jich za zlatku cent dostaneš,

boháč z mála

dostal se až dolů na sensála.

Proto však – jen feš!

Mladičký pan Heiter

je tak zvaný „Sontagsreiter“,

krásného má koně,

neníť v Čechách nouze o ně;

ale jezdit klusem

pro něho je těžkým hokpokusem.

„Na, na, zvolna dále,

zlatý Bucefale,

a ty, Tomši milý,

strach svůj pošetilý

aspoň před světem skrýt hleď;

v Bubenči, kamž spěješ,

pěkně pookřeješ,

jest tam jaktěživo

znamenité pivo –

však je znáš,

také na kuchyni sobě pochutnáš,

N. B. když tam šťastně dojedeš!

Na, na, na – jen feš!“

S puškou na rameně

ztěžka zpropadeně

táhne na manébr

„šorfšic“ – náš pan Trébr.

V červenci to nemalou je trýzní,

chuďas také žízní

jazyk takřka po dláždění vleče;

přec však domů nazpět neuteče –

(máť se u Ovčár

dobývat dnes nový pivovár).

„Jářku, vlasti má,

dokud sloužím já,

ať se strachem žádným nechvěješ!

vrahův úsilí vše marno –

hrome, to je parno!

Ale nešť! – Jen feš!“

Krásná figurina

tahle balerina

a jak šatit zná se

k mladistvé své kráse!

Ovšem starost zlá to,

odkud bráti peněz na to –

máť jen patnáct zlatých gáže

bez vší jiné apanáže –

avšak diblík mládí

takto dívku svádí:

„Ach co, starých bláznů dosti nalezneš!

Jen feš!“

Manžel Krákora

z hospůdky zas domů vrávorá,

trochu pozdě sic,

avšak co je víc?

Svědomí mu marně šeptá,

marně reptá:

„Až jen přijdeš domů, pak se těš!“

Eh – lala – jen feš!

Sklapnutá jak kudlička,

hle, tu babička;

staromÓdní šátek

béře dneska o svůj svátek,

také sukni atlasovou,

před sto lety jež snad byla novou;

na své čepčátko

přišije si extra poupátko –

(žádný smích!

smát se stáří, to je hřích!)

„Nežli na Volšana pojedeš,

hihihi – jen feš!“

Nechtěl jsem vás, drazí, rozesmát,

nýbrž spíše k pláči rozehřát

vážnou deklamací –

což je ovšem trochu těžší prací –

avšak tu mně vám

špital rarach sám:

„Jdižiž! s vážnou pranic nesvedeš!

A protož – jen feš!“