JEN HRANA.

Jen samé pohřby táhnou městem,

a samé miserere zní,

a národ stále jenom teskní,

vzdávaje poctu poslední.

Sotva rov zapad nad Dvořákem,

už nesem v kobku Zeyera

a za ním Svatopluka Čecha –

ó smutné pompy nádhera!

Za nimi nesou k spánku Bráfa,

a za ním opět Vrchlický,

a po nich Aleš se Strachovským

se odstěhoval na vždycky.

A sotva Quis své oči zavřel,

už kosa stíná Amorta –

tak stěhuje se v říši stínů

heroů našich kohorta.

A pořád slyšet jenom hrana,

vše kryto černým ubrusem,

po velkém zářném narození

jest život náš jen funusem.