JEN JÁ VÍM.

Jak v divadle, tak při koncertu

se v pravo, levo nedívá,

a nepřístupná smíchu, žertu

je krása její mrazivá.

V svém saloně regentka domu –

zná řídit rozhovorů spád,

ví předem vždy, co libo komu,

kdo jaký zvyk má, co kdo rád.

Přátele daří kyvem hlavy,

ruk stiskem, lehkým usmáním,

vkus její přísný, vybíravý

už velkým vyznamenáním.

Tak vy ji znáte. Já však, braši,

já jediný jen na světě,

já vím, co v mrazné krásce vaší

za jaro kvete děvčete.

Já jediný znám výraz očí,

jež jakby vyšly z pohádky,

vím, co tou hlavou snů se točí,

co v dušičce té za zmatky.

Já vím, jak v bledém obličeji

se žhavé růže rozhoří

jak koušou drobné zoubky její

a mazlivě jak hovoří –

neb viděl jsem a vím, co neví

ten široširý moudrý svět,

že této plaché duši děví

je teprv šestnáct a půl let.