JEN JEDEN KVÍTEK.

JEN jeden kvítek z mladých dnů,

v té kráse nevinné, prosté,

jak z čisté duše, světlých snů

a v říši pohádek roste!

Ten, který vykvet v modlitbách

pod matky pohledem smavým,

ten, který v bujných dětských hrách

plál v tváři ruměncem žhavým.

Ten, jakých zkvetlo na tisíc,

jak z jara rozkvetou luka,

když srdce srdci vzlétlo vstříc

a v ruce chvěla se ruka.

V tom bludném snění blankytném

i v mužně dozrálém činu,

ať voněl nocí, blažil dnem,

ať v slunci rostl neb stínu! –

A jak to všechno zvadlo v ráz

a sšedlo podzimku mhami!

to spražil úpal, to sžeh’ mráz,

to zašlapali jsme sami.

A teď, jak vše tak pusto kol,

ni v oku déšť nezbyl vlahý,

by skropil jeden suchý stvol,

jenž větrem chvěje se nahý.