JEN JEDENKRÁT

Už nevím, kdy a kde

jsem slyšel jednou vypravovat zkazku:

Kdes na severu země

je smutné údolí, sevřené vrchy;

to smutné jest a temné,

neb žádný den tam nezasvitne slunce.

Tam smutný žije národ

u věčném sněhu v začouzených jurtách,

kol ohně sedí muži,

jimž zlata dražší bývá každé slovo,

za nimi teskné ženy,

a vzad se tisknou v kožešiny děti.

Tu nevím, jak se stalo,

či snad se vymkla ze své dráhy země,

v den jeden svitlo slunce:

a celý národ poděšený září

vráz prchl v černé jurty

a balvany zavalil každý východ,

a tváří klesl k zemi,

k démonu neznáma své prosby sílal,

by šetřil jejich žití...

A zatím venku

slunečná záře sžehla věčné sněhy

a půda nedotknutá

pod rety slunce dala fial květ. –

Bůh slunečný když viděl

to mrtvé ticho a bázlivé prosby,

přes údol přešel,

a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. –

A když strach přešel,

a ze stanů se odvážili lidé,

a zřeli vlahou zemi,

květ neznámý a vůni fial čili,

a zřeli, že se dobrý bůh

na ně podíval, jimi uražený,

a viděli v své duši,

že nikdy den ten nevrátí se zpátky,

tu smutek hlubší žití

vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů

a šíje teskných žen,

a v dvojnásobném dále žili smutku,

neb cítili, že jednou

jas žití šel kol jejich mračné země,

a jejich přešel vinou –

a víc se nenavrátí!

Jen jedenkráte kolem mne šla láska.

Vlas černý pad jí k pasu,

a sladkým hlasem hovořila ke mně:

Vy dobrého jste srdce,

a s Vámi bude šťastna každá žena –

a krátký plachý pohled,

jenž více řek než její sladká slova,

jež řekla sladkým tónem,

jak mluví se v mé vlasti u Těšína,

šel s její řečí! –

A já, jenž dávno vypil

až v hořké kvasnice číš svého žití

a z knihy žití bílé vytrh listy,

já řekl drsným tónem,

tak jak mluví dav černých mužů hore

tam pod ostravskou plání:

Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,

jenž bude Vaším mužem, –

však na strom zvadlý nepřipínám růži.

Ten, kdo své ženě věří,

a svému vrahu, ten zaslouží vždycky

jen ránu do srdce! –

A já ji miloval a ona se mi vdala!

A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,

a smutek bez konce jde mojím žitím,

když vzpomenu si často,

že sladkým krokem kolem mne šla láska,

a já přirazil dvéře svojí chaty,

a nikdy víc se nenavrátí zpátky! –