Jen jedinou modlitbu...

Jen jedinou modlitbu k Tobě, Bože mého dětství,

kdy matka má sepjala mé ruce a se mnou se modlila!

A její hlas se chvěl jak v tajném předzvídání,

že zapomenou rty mé modlitby k Tobě.

Jen jedinou modlitbu, prochvělou uctivou bázní k Tobě,

a nadšením prostým a upřímným!

Ó, matko má! Kříž vdechni na znavené čelo

a sepni mé ruce

a předřikávej své modlitby,

ty modlitby, jež zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým!

„...Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme...“

Ó, modlitbo tisíců, modlitbo staletí,

ó, modlitbo vysněná v chudobě, v bolesti a bídě,

ó, modlitbo výkřiků Lásky z odlehlých Judee samot,

ó, modlitbo velikých dětí čistoty a krásy,

proč zapoměly říkat prosby Tvé k Bohu rty horkostí spálené,

když vracím se kající k Tobě v chorobných snů zaníkání?

...A modlíval jsem se dlouho;

a v modlitbách zpívala i plakala má dětská duše...

– Pak zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým...

Či spálil Někdo Vaše křídla, že nedoletěly Jste zpět,

zpět ke rtům, které dnes tolik po Vás prahnou? –

Kdo zadržel Vás?

...A duše má smutná; a pláče za Vámi ze samot...

„...Odpusť nám naše Viny, jakož i my odpouštíme...“

– – – Víc modlit se odvahu ztrácím,

víc vzpomínat netoužím na Vás,

a ptáti se proč, Pomsty zakrývá výsměch.