Jen jedno jaro v životě jsem ztratil,

Jen jedno jaro v životě jsem ztratil,

mimo mne přešlo, aniž jsem ho viděl,

jen jedno jaro vzkvetlo, zavonělo,

aniž jsem upil z jeho sladkých zřídel.

Do dálky zřel jsem přes severní lány,

mně zrak se touhou beznadějně kalil,

a malomyslností hořce spoután,

do každé číše pochybnost jsem nalil...

Jen jedno jaro! Škoda je i toho,

všech květin škoda, jež nám nevoněly,

všech ptáků, jež jsme cestou nezaslechli,

všech žen, jež před námi se nezarděly.

A přece blahořečím tomu jaru,

své touze, bázni, pochybnostem, hoři!

Vždyť na břehu jsem stanul v nové zemi

po dlouhé plavbě v rozbouřeném moři.

Tu manželem jsem stal se kněžny cizí,

novinu vzácnou spolu vzděláváme...

Než zbohatneme žní, již ruka sklízí,

paláce ze snů nad hlavami máme.