Jen matko „Náděj“ zůstaňte,

Jen matko „Náděj“ zůstaňte,

syn zná už cestu k dáli,

a na ulici loučit se –

toť by se lidé smáli.

Uzlíček malý, zbytky v něm:

půl bývalého mozku,

a svadlé věnce z jarních dob,

a půle srdce z vosku;

košilka bílá k neděli,

to z bílých, milých ze snů;

z myšlének rubáš spletený,

až po práci kdes sklesnu!

Z uzlíčku boty čouhají,

a mají podšvy silné,

vždyť jsem si na ně kůži dal

z své pýchy neuchylné!